Nejrůznější mikroorganismy jsou na naší planetě mnohem déle než my lidé. Jsou jednodušší než my, takže se vyvinuly dříve, ale to neznamená, že se nám klidí z cesty nebo se snaží s námi aspoň nějak rozumně vycházet a neškodit si. Naopak, zdá se, jako by si ty miniaturní potvůrky usmyslely, že je tento svět jejich a my jsme pozdější vetřelci, jichž je záhodno se zbavit. A tak na nás dnes a denně útočí infekce ze všech stran.
Jistě, existují i baktérie, které nás nechávají na pokoji, samozřejmě existují dokonce i ty, jež jsou k nám vysloveně přátelské, ale jsou mezi nimi i naši třeba i úhlavní nepřátelé. A s nepřátelskými mikroorganismy svádíme my lidé pomalu nikdy nekončící boj. A to doslova na život a na smrt.
Baktérie a viry nám ale nemíní jen tak uhnout z cesty, když je nechceme snášet, a nenechají se ani fyzicky zlikvidovat, protože jsou tak malé, že je pouhým okem ani nevidíme a nemůžeme proti nim tedy zakročit a zabíjet je hrubou silou. A tak jsme si my lidé vymysleli na baktérie zbraně jménem antibiotika. Kterými se zbavujeme nebo pokoušíme zbavovat nežádoucích infekcí. My lidé už známe antibiotik celou řadu druhů. Poznali jsme a často i užívali třeba makrolidy, tetracykliny, sulfonamidy, linkosamidy, peniciliny či cefalosporiny, možná došlo i na aminoglykosidy, peptidy a glykopeptidy, někdo už okusil i monobaktamy, karbapenemy, bacitracin, colistin, chloramfenikol, trimethoprim, rifampicin a další.
A pokaždé nám šlo o jediné. Abychom zahubili nebo ze sebe aspoň vypudili infekce, o které nestojíme. A obvykle se nám právě díky antibiotikům, která zastavují růst baktérií nebo je hubí, podařilo a daří překonat nejeden neduh. Zabíjíme jimi infekční činitele, aby tyto nezabily nás. Protože tady na velikosti nezáleží, a i ty malé potvůrky by nám dokázaly někdy pořádně zatopit. Ale s antibiotiky zatím zatápíme my jim. I když stoupá rezistence, a tak abychom se obávali, že na ty minipotvůrky zůstaneme jednoho dne sami.