I když za dob mého dětství a mládí bývaly problémy se zásobováním trhu a přístroje se tím pádem udržovaly obvykle v chodu tak dlouho, jak jenom to šlo, a opravovalo se i to zdánlivě neopravitelné, přesto čas od času něco dosloužilo. Buď už se nedaly sehnat součástky, zejména u hodně starých nebo dovozových zařízení, nebo šlo o něco, co už ani nikdo nedokázal a nechtěl opravit, a tak se to zkrátka stalo zbytečným. Což ale neznamenalo, že by se s tím naši rodiče hned hnali k popelnicím nebo do sběru. Napřed se to dalo nám, dětem. Abychom to ‚zkusili opravit‘, což samozřejmě nebylo míněno tak, že bychom snad byli malými geniálními opraváři. Prostě jsme si s tím směli pohrát, než to skončilo vyhozené.

A tak jsem mohl ‚opravovat‘ ledacos. Starý budík, rozhlasový přijímač, bojler, a dokonce i televizor. A kdykoliv jsem něco takové dostal, neváhal jsem se na to s chutí vrhnout.

S budíkem se mi to zdálo nejjednodušší. V tom byla jenom ozubená kolečka, takže jsem si řekl, že když ta kolečka vyndám a znovu seskládám, bude budík zase fungovat. Je ale samozřejmé, že už se mi je zpátky správně dostat nepodařilo, ale budík byl tak jako tak nepoužitelný, takže o nic nešlo.

U staré televize a rádia se mi zamlouvaly zejména elektronky, jež byly uvnitř. Byly to přece tak zajímavé ‚žárovky‘ nejrůznějších tvarů! To se nikde jinde nevidělo. A samozřejmě tu byla i hromada jiných součástek, které se daly někdy vyšroubovat a někdy aspoň uštípnout kleštěmi. A věřte mi, že po mém zásahu byla taková stará televize opět vhodná k používání. Ovšem už jenom bez útrob jako kotec pro jednoho králíka.

A bojler? Víte vy vůbec, že do něj byla zasunutá pistole? Tedy ne opravdová, ale ten díl tak vážně s trochou fantazie vypadal.

Takže jsem se jako dítě vyřádil. A nejen já. A je mi docela líto dnešních dětí, které už něco podobného zřejmě nezažijí. Protože už v dnešních přístrojích nejsou takové skvělé velké součástky jako v těch dávných.